Ze školky až na vysokou: Jak jsem s miminkem v náručí přepsala svou kariéru

Mateřství nás nemění jen fyzicky, ale i vnitřně – často přehodnocujeme své priority, hodnoty i způsob, jak chceme pracovat a žít. Některé z nás touží být s dětmi co nejvíce, a přitom zůstávat aktivní, tvořit, předávat, rozvíjet se.

Tohle rozhodnutí by nemělo být vnímáno jako nezodpovědné nebo sobecké. Naopak – je to odvážné.
Máme právo hledat rovnováhu mezi péčí o děti a naplňující prací. Máme právo být spokojené a šťastné.

Výchozí situace a motivace

Již během mateřské jsem věděla, že bych chtěla po šestinedělí začít pracovat a pozvolna se vrátit zpátky k tomu, co mě baví a naplňuje. Před porodem jsem pracovala na pozici české učitelky v mezinárodní a velice prestižní školce v Praze. Bylo mi jasné, že tento druh práce půjde s miminkem jen stěží, a tak jsem se rozhodla změnit svůj směr. Od malých dětí jsem jej odklonila ke studentům středních a vyšších odborných pedagogických škol. 

První kroky ke změně

Abych mohla působit na akademické půdě, musela jsem si nejprve doplnit odborné vzdělání – a to se mi podařilo dokončit v 7. měsíci těhotenství na zahraniční univerzitě, kde jsem získala titul PaedDr. (doktor pedagogiky). Už během studií jsem aktivně hledala kmenovou školu, která by mi od září 2024 umožnila nastoupit jako učitelka odborných předmětů a zároveň respektovala mou novou roli mámy.

S určitou dávkou humoru jsem tehdy říkala, že „s jedním doktorátem a miminkem mě v Praze nikde nechtěli“ – což nebylo daleko od pravdy. O to víc si vážím příležitostí a vstřícné spolupráce, které mi nabídly tři školy – v Humpolci, Jihlavě a v Dolních Břežanech (kousek za Prahou).

Praktická stránka změny

Nově získané vzdělání mi vlilo energii do žil. Uvědomila jsem si, že ačkoliv miluji své mateřské poslání, touha realizovat se i profesně začala být čím dál naléhavější. Byla jsem odhodlaná najít rovnováhu mezi péčí o miminko a akademickým prostředím. S pečlivostí sobě vlastní jsem si vytvořila systém, který respektoval potřeby moje, mého Theodora i mých studentů.

Týdenní režim dostal jasný řád: pondělky patřily přednáškám na vyšší odborné škole, kdy jsem místo dětských říkanek diskutovala s dospělými studenty o pedagogických teoriích. Úterky jsem věnovala cvičení s miminky, kde jsem se mohla plně ponořit do světa mateřství a sdílet jej s ostatními maminkami. Středy patřily studentům střední školy, zatímco čtvrtky byly naším dnem – časem určeným jen pro mě a Theodora. Páteční dopoledne jsme pak trávili společným plaváním s dalšími kojenci, kde jsem mohla opět být především mámou. Každou sobotu v měsíci se s radostí vracím na rodnou Vysočinu, kde se setkávám se studentkami pedagogického minima.

Překonávání překážek

Největší překážkou pro mě bylo týdenní dojíždění do Jihlavy a logistika spojená s převozem našeho prcka k babičce. Nutno podotknout, že nejdřív jsem si tehdy domluvila spolupráci se školou a až poté jsem se ptala babičky, zda mi ho vůbec může hlídat. 🙂

Na přednášky na druhé škole mě Theodor doprovázel jako můj nejmenší a nejvěrnější posluchač. Zvídavě vnímal mé povídání, což se občas projevilo jeho vzdorem vůči dopolednímu spánku a tak jsem ho uspávala v šátku nebo nosítku přímo před zraky studentů. V těch momentech jsem doslova ztělesňovala pojem „pracující matka“.

Mateřství a profesní růst se zkrátka nevylučují, i když to občas znamenalo přednášet s drobnými úpravami a improvizací.

Vysoká škola a studium psychologie

Psychologie mě provází nejen v profesním životě, ale i na osobní cestě. Když mi v březnu 2025 zazvonil telefon a na druhém konci se ozval můj kolega s otázkou, jestli bych nechtěla učit na vysoké škole, na chvíli jsem zaváhala. Představa, že bych stála před studenty jako vysokoškolská pedagožka, ve mně vyvolala pochybnosti. Jenže pak přišlo nadšení – jakmile jsem na webu zahlédla obor Pedagogická psychologie, kterou daná zahraniční univerzita nabízí, cítila jsem ten známý nával vzrušení a motivace. Věděla jsem, že tohle je výzva, kterou si nechci nechat ujít. Ale jak jen tuhle “novinku” sdělit šetrně doma, že? Sama jsem zvědavá, co mi nová životní role pedagožky, studentky a mámy přinese. 

Reflexe a budoucnost

Každá zkušenost, kterou jsem během této cesty získávám je cenná a nezapomenutelná. 

Blíží se konec školního roku 2024/2025 a já již vyhlížím letní prázdniny, které bezpochyby nezůstanou bez práce. Spolu s Theodorem a studentkami z jihlavské vyšší odborné školy plánuji mini příměstský tábor pro 6 dětí! Mám radost, že jsem našla nejen cestu, ale také lidi z akademického prostředí, kteří mě podporují v seberealizaci v období mateřství. 

Podpora okolí

Můj kariérní restart by nebyl možný bez podpory mé rodiny a partnera, kterému za to nesmírně děkuji. Někdy mám pocit, že si s ostatními maminkami ”jenom na rodičovské dovolené” – třeba na kroužcích – nemáme co říct, protože se momentálně pohybuji v úplně jiném vesmíru. Ale i přesto vím, že tahle cesta mi za to stojí.

Závěrečné zamyšlení

Přála bych si, aby práce s miminkem v náručí nebyla v naší společnosti tolik odsuzována. Mateřství nás nemění jen fyzicky, ale i vnitřně – často přehodnocujeme své priority, hodnoty i způsob, jak chceme pracovat a žít. Některé z nás touží být s dětmi co nejvíce, a přitom zůstávat aktivní, tvořit, předávat, rozvíjet se. Máme právo hledat rovnováhu mezi péčí o děti a naplňující prací. Máme právo být spokojené a šťastné.

Vaše Aneta