Bezohledný sobec vs. normální rodič – kdo má právo cestovat?

Před pár týdny mi jeden pán na Facebooku napsal, že jsem sobec. Proč? Protože létám a vůbec cestuji s miminkem. Prý neberu ohledy na ostatní pasažéry a měla bych si sedět doma, dokud dítě nevyroste. Jeho komentář sklidil desítky „lajků.“

Zajímavé.

Takže co mě vlastně čeká? Pět let domácího vězení, dokud nebude moje dítě “společensky přijatelné”? Mám se omlouvat za to, že jsem máma? Nebo za to, že chci žít normální život, který zahrnuje i cestování, návštěvy rodiny nebo dovolenou?

Ano, miminko pláče. Je to jeho jediný jazyk. Pláče doma, v obchodě, u doktora… a někdy i v letadle. Ne proto, že by chtělo někoho obtěžovat. Ale proto, že je prostě malé dítě. Příroda to tak zařídila.

A víte, co je paradoxní? Ti nejhlasitější kritici byli kdysi taky malými dětmi. Taky plakali, dupali, vztekali se. A jejich rodiče je přesto brali ven, mezi lidi. Jen si to dnes už nepamatují.

Rodiče s malými dětmi nejsou nepřátelé, kteří kazí klid světa. Jsme normální lidé, kteří chtějí žít. Navštívit babičku, zažít dobrodružství, ukázat dětem svět, nadechnout se z každodenní rutiny.

A ano, někdy naše děti pláčou. Snažíme se je uklidnit, omlouváme se, jsme nervózní a často trpíme víc než kdokoli jiný na palubě. Ale přestat kvůli tomu žít? To ne.

Tak kdo je tedy sobec? Ten, kdo se snaží žít normální život i s dítětem, nebo ten, kdo by nejradši všechny rodiče zavřel doma, aby mu náhodou někde nekřuplo v uších?

Možná je čas si připomenout, že cestování není privilegium. Je to právo. A to právo máme všichni – i ti nejmenší mezi námi.

Abych to uvedla na pravou míru – necestuji s miminkem proto, abych si hrála na světoběžníka a dokazovala něco cizím lidem. Cestuji proto, že mám rodinu, přátele a touhu poznávat svět. A ano, i s dítětem to jde.

Naše první zahraniční cesty autem – Rakousko (2x), Slovensko, Slovinsko a Chorvatsko (2x), Wroclaw. Budapešt – vlakem. První let letadlem – Sicílie. Bylo to trochu šílené, letěla jsem sama bez partnera a rovnou se čtyřhodinovým přestupem v Curychu. Theodorovi bylo tou dobou 9 měsíců. A víte co? Syn většinu času prospal. 

Největší drama probíhalo v mojí hlavě, když jsem čekala, jestli začne plakat v tu nejméně vhodnou chvíli. Ale i kdyby – zvládli bychom to. V další etapě nás čeká let do španělského města Alicante. Tou dobou bude našemu batoleti 15 měsíců. 

A pak jsou tu cesty po Česku. Vlaky, auta, pěší výlety s nosítkem. Malý to zvládá úplně přirozeně. Nejlépe, když jsme přítomní oba – já i partner. Usne v kočárku, probudí se v jiném městě nebo na jiném místě, dostane mlíčko a zvědavě kouká na svět. Vlastně mu to přijde přirozenější než sedět celé dny doma a přehrabovat se v hračkách.

Ano, občas je to logistika na druhou. Balíme víc věcí, plánujeme přestávky, hledáme místa, kde se dá nakojit, přebalit, odpočinout si. Ale není to nemožné. A rozhodně to není důvod, proč bychom měli rezignovat na cestování, zážitky a radost ze života.

Když jsme byli podruhé v Chorvatku, bylo Theodorovi 14 měsíců (poprvé spatřil hladinu moře v jeho 3 měsících), spokojeně si hrál všude, kde byla možnost. Koukal po lidech, rozdával úsměvy a sem tam vtáhl kolemjdoucího do své hry s malým míčem. Nejen turisté, ale i místní k němu byli velice laskaví a ohleduplní. 

Z dovolené si odvezl hned několik darů – plyšového medvídka od majitelky restaurace, obrázek sv. Antonia Pabla od pána z kavárny nebo mušle z moře od tamních prodejců.

To je pro mě důkaz, že cestování s dětmi má smysl. Nejen pro nás rodiče, ale i pro ně samotné.

Protože cestování není jen o přesunu z bodu A do bodu B. Je to o společných chvílích, o objevování, o vzpomínkách, které zůstanou. A já chci, aby naše dítě vyrůstalo v prostředí, kde je svět otevřený, barevný a přátelský.

A jaké zkušenosti z cestování s dětmi máte vy?

Vaše Aneta