Rodičovská pro mě není pauza – jen jiná fáze růstu

Píšu to, protože každá máma má právo tvořit si rodičák podle sebe. Někdo zpomalí. Někdo vzlétne. Někdo uvaří domácí vývar. Někdo sepíše knihu. Někdo obojí. Ať už ten tvůj vypadá jakkoliv, důležité je jediné: Aby byl skutečně tvůj.

Představovala jsem si to jinak. Rodičovskou dovolenou.
V hlavě jsem měla obrázek zpomalených dnů, mazlení se s miminkem, pohodičku u kafíček, procházek s kočárkem, ponožky do půli chodidel a klidnou atmosféru. Místo toho přišel šok. Tělo bylo rozložené, moje já někam zmizelo a moje hlava toužila aspoň na chvíli opustit tu nekonečnou bublinu mateřství v podobě kojení, přebalování, bezvládného ležení na gauči a zoufalého pláče, který způsobovaly prdíky našeho syna.

A tak jsem si řekla: „Potřebuji se realizovat v tom, co mě baví. Přijít na jiné myšlenky, elegantně se obléknout a být tou sebevědomou a ambiciózní učitelkou, kterou jsem byla před porodem. Co kdybych šla učit? Jen trochu. Jen někde. Jen občas.“

A najednou se z mého snu stala realita. Tři školy. Miminko. A já. Pořád jedna a tatáž žena – jen v novém období růstu.

Ne pro výkon, ale pro rovnováhu

Nešla jsem do toho kvůli výkonu. Ani kvůli penězům. Ale kvůli sobě. Abych mohla být tou šťastnou mámou, jejíž radost ze života se přenáší i na malého tvorečka po jejím boku. 

Psycholožka Marie Vágnerová říká: „Mateřská identita není náhradou za předchozí identity, ale jejich rozšířením.“

A přesně tak jsem to cítila. Šla jsem učit proto, že jsem potřebovala zůstat propojená s tím, co mě dřív naplňovalo. Chtěla jsem svému dítěti ukazovat svět, kde jeho máma tvoří, roste a je živá.

Nebylo to jednoduché. Když jsem přednášela psychologii na alternativně inovativní škole, měla jsem Theodora často s sebou. Kojila jsem na požádání a během diskuze se studenty jsem ho kolébala v nosítku. Cestou do školy jsem mluvila s ním, cestou zpátky se sebou. Něco uvnitř mě se uzdravovalo.

Růst v jiném rytmu

Často slýchám: „Užij si pauzu na rodičáku.“ Ale rodičák pro mě není pauza. Je to jiná fáze růstu. Pomalejší a hlubší. Nejde jen o to „nezbláznit se,“ ale zůstat celistvá. Nejen máma, ale i žena.

Učení mě drží v propojení se světem. Miminko mě učí být přítomná. Oba světy mě vychovávají k větší trpělivosti, sebevědomí a laskavosti k sobě samé.

Statistika, která mě překvapila: Podle výzkumu České demografické společnosti se 68% žen na rodičovské dovolené cítí odříznuto od své profesní identity. A přitom právě propojení s prací často pomáhá předcházet poporodní depresi.

Odměna nebo „návrat k sobě“?

Po roce od narození svého syna a zároveň na konci roku školního jsem se ohlédla a zrekapitulovala si, co jsem si vlastně mohla díky práci dopřát:

1. Vydělala jsem si na týdenní dovolenou se synem na slunné Sicílii.
2. Restartovala jsem svůj šatník a pořídila do něj nové kousky pro potěšení své vnitřní ženy. Investovala jsem do stylistky, která mi pomohla se oblékat podle aktuálních trendů. Ne proto, že bych potřebovala být někým jiným. Ale proto, že jsem se chtěla znovu vidět. Abych si připomněla, že jsem pořád tady – i když jiná.
3. Získala jsem zpět svou profesní sebedůvěru – což se ukázalo být ještě cennější než peníze.

Co říkají odborníci

PhDr. Jana Douchová, psycholožka specializující se na perinatalní péči, vysvětluje: „Ženy často čelí tlaku, že dobrá máma musí být zcela obětavá a zapomenout na sebe. Ve skutečnosti šťastná, vyrovnaná maminka je to nejlepší, co může dítě dostat.“

Zajímavé číslo: 73% maminek, které se částečně vrátily do práce během prvního roku, hodnotí svou spokojenost s mateřstvím výše než ty, které zůstaly doma na plný úvazek.

Každá máma má právo tvořit si rodičák po svém

Nepíšu to proto, že by každá máma měla učit ve třech školách. Nebo jezdit s miminkem do práce. Nebo sama s miminkem letět na dovolenou. Nebo si po roce koupit nový šatník.

Píšu to, protože každá máma má právo tvořit si rodičák podle sebe. Někdo zpomalí. Někdo vzlétne. Někdo uvaří domácí vývar. Někdo sepíše knihu. Někdo obojí. Ať už ten tvůj vypadá jakkoliv, důležité je jediné: Aby byl skutečně tvůj.

Vaše Aneta